3. srpna 2013 v 18:50 | Amanda
|
Ahojky,
takže zveřejňuju svoje "drama".(což byl můj literární žánr) V životě bych si nemyslela, že bych to poslala do nějaké soutěže, ale tak trošku mě tlačil čas (Nakonec všechno dopadlo úplně jinak). I tak bych asi nic lepšího nevymyslela.
Drama je to nejhorší, co jsem ze všech těch žánrů mohla dostat. Letos jsme měli drama jako povinnou četbu. Klasický Shakespeare v podání Evy Vrchlické.
Už jsem se k tomu vyjadřovala:
Hodnocení v čtenářském deníku:
Drama jako žánr mě moc nenadchlo. Příběhy byly zbytečně přeplácané jmény, zápletkami i vztahy, která mi přišly zmatené a občas trochu nesmyslné. Ze všech příběhů, které jsem přečetla, mě nejvíc zaujala a bavila povídka Jak zkrotit saň. Byl to celkem vtipný námět, ale kdybych si nedělala výpisky jmen, naprosto bych se v tom zamotala. Připadá mi nelogické dát do jednoho příběhu Gremia a hned za ním Grumia. Upřímně si myslím, že i autor se v tom občas musel ztrácet. Dále Romeo a Julie. Přišlo by mi to celkem absurdní (Julie opustí svou rodinu a nakonec se zabije kvůli lásce do chlápka, kterého vidí poprvé životě na plese, kde tento daný chlápek alias Romeo, hledá svoji vyvolenou Rosalindu. Až budete příště hledat význam slova absurdní, vzpomeňte si na tento příběh. Bez urážky, jo je to strášně romantické. Pod slovem romantické si představím společnou večeři se svíčkami, ne společný pohřeb...ikdyž tam jsou taky svíčky...:D), vlastně jako vztahy mezi postavami celkově. Abych nebyla moc kritická, obdivuju někoho, kdo je schopen něco takového napsat, a ještě více toho, kdo to dokáže po jednom přečtení plně pochopit.
Závorka v textu byla kvůli kecům vyučující raději vynechána
Po mém velmi barvitém názoru na tento literární žánrám tedy představuji svoje ehm ehm.."drama", původně tragédie, po dopsání "tragédie"
Psáno na téma Paní světla..
Paní světla
"Už nechci být jedna z mnoha." Rozkřikla se. Ostatní hvězdy, jako by ztratily svůj jas a otočily se zády ke své sestře.
"Tvá drzost mě překvapuje" řekl dotčeně Měsíc. "Jsi součástí oblohy jako my všichni. Máme určitý řád a pravidla, tak co ti vadí?!"
"Co mi vadí?! Proč by měla Severka zářit více nežli já? Proč jsou hvězdy Kassiopeii uznávanější než mé souhvězdí? Proč ustupujeme Slunci. Vždyť je taky hvězda a nás je víc. To ty se Slunce bojíš a ustupuješ jeho jasu, přitom jas nás všech dohromady by jej jistě přebil."
Měsíc se rozzlobil. "Zdali se ti nelíbí náš řád. Nemusíš s námi sdílet oblohu. Klidně sleť na zem, nebyla bys první, ani poslední, ale pamatuj, že neexistuje cesta zpátky.
"Přemlouvat mě nemusíte." řekla lhostejně hvězda a seskočila se svého stupínku na nebi.
"Ach, ta bláhová" povzdechl si Měsíc
***
Marcelo seděl u jezera společně s dvěma svými přáteli. V rukou držel loutnu a lehce vybrnkával tichou melodii. Arlot, jeho nejlepší přítel seděl vedle něj a pozoroval hvězdnou oblohu společně s Kantem, svým bratrem.
Dnes byl výjimečný den. Měsíc byl v úplňku, zářil a dokonalé kužele světla se odrážely od temné hladiny jezera.
"Podívejte" křiknul Arlot. Melodie ustala a všichni pohlédli vzhůru. "Padá hvězda!"
Tentokrát to ale bylo jiné. Zdálo se, že padala přímo na ně. Najednou však změnila a směr a dopadla na hladinu.
Pozorovatelé nemohli vyjít z úžasu. Po jezeře hodila překrásná dívka. Bílé šaty, bosé nohy a překrásné zlatavé dlouhé lokny táhnoucí se k zemi. A ty oči. Uhrančivě indigově modré, právě jako noční obloha.
"Hej, kdo jsi" křikl na ni Marcelo. Kráska se otočila a po vlnkách přiběhla ke břehu. Vstoupila na zem. Bosá chodila se jí zabořily do měkkého písku.
"Jmenuji se Luneta a rozhodla jsem se sletět na zem"
Tu noc se stalo něco neobvyklého. Naši tři přátelé ani netušili, jako moc se jejich životy změní při dopadu hvězdy.
***
Nastal den a Luneta se zabydlila v Marcelově domě. Nad oblohou převzalo vládu Slunce, tak byl čas jít na kutě.
Mezitím se Marcelo bavil s Kantem a Arlotem v hostinci u snídaně.
"Je naprosto okouzlující!" pronesl zasněně Arlot.
"Nejkrásnější v celém širém světě!" vzdychl si Marcelo.
"Jiná krása jí konkurovat nemůže!" souhlasil Kant.
"Ale copak to slyším?" probral se ze svého opojení Marcelo. "Copak tvá Wanda už ti není dost dobrá Kante?
Kant se zarazil, od té doby, co spatřil Lunetu na Wandu zcela zapomněl.
"Mám v plánu jí pozvat na letní oslavy" pronesl zasněně Arlot.
Teď Marcelo zpozorněl "To jsem chtěl ale udělat já! Jakmile se probudí, zeptám se jí."
"Ani náhodou! Lunetu pozvu já!"
"Ne, já!"
Co si o sobě myslíš? Že by s tebou šla? To u mě právě spí v prachovém peří. Půjde se mnou."
"Cože?! Jak myslíš, to, co si o sobě myslím?!" rozkřikl se na Marcela Arlot. "Troufáš si tvrdit, že jsi něco lepšího, nežli jsem já?!
"Pokud vím, nechtěl jsi pozvat Glorii?" ušklíbl se Marcelo
"Pcheee, Glorii?! Vždyť je jako slon z porcelánu a na parketu umí tak maximálně šlapat na špičky."
"Tohle už nehodlám poslouchat. Pořád se jenom štěkáte a skutek utek." Snažil se zabránit hádce mezi přáteli Kant. "Tak se Lunety zeptejte, zdali by na tu slavnost vůbec šla."
Oba přátelé se na Kanta podívali, poté vstali, položili na stůl mince za jídlo a vyrazili ke dveřím.
"Určitě si vybere mě!"
"Ne, mě"
A s těmito slovy mířili k Marcelově domu.
***
Carlos, bohatý kupec a obchodník právě vešel do města. Na tváři měl však velmi smutný výraz. Byly to totiž už dva roky, co mu umřela manželka a přesto stále truchlil nad její ztrátou. Jeho žena Maily byla vždycky plná radosti a veselí. Nikdy neodmítla jakoukoli pomoc bližnímua každému žebrákovi vždy něco nabídla. Laskavá to žena.
Carlosovi Maily nesmírně chyběla a nedokázal si představit život s jinou ženou. Avšak, ke své práci by potřeboval ruku k dílu. V tomto městě se zítra měly konat velké letní oslavy a radovánky a jistě bude třeba spoustu jídla i pití. Přesně to byla jeho příležitost pro skvělý obchod.
***
Marcelo odemykal dveře do svého domu v Cihlové uličce. Luneta zrovna seděla na stoličce a rozčesávala si své zlaté vlasy. Hned za tím do dveří vpadl Arlot.
"Děje se něco?" řekla s klidem dívajíce se z okna na hvězdu hvězd.
"Víš…" začal nesměle Arlot. Tu však zakročil Marcelo.
"Moc rád bych tě pozval na naši oslavu a radovánky, Luneto" věnoval jí úsměv a hned na to se zašklebil na Arlota.
"Oslavy?" otázala se
"Ano, oslavy" spustil Arlot. "Spousta lidí, hudby a jídla. Bude to zábava! Byl bych velmi poctěn kdyby jste mě mohla doprovázet Luneto, vaše krása by jistě předčila všechny dívky z města." Luneta se pousmála. "Tady si mě váží a ctí mě. Ne jako na obloze, kde jsem byla druhořadá" pomyslela si.
"Ráda bych vás doprovázela, jenže vy jste dva a já pouze jedna"
Později k večeru, toho večera před slavností. Klekl si Marcelo pod okno Lunetino a spustil na loutnu tichou píseň.
Žádná z dívek nemá krásu,
rovno tvým očím či vlasu,
a všechny světla planety,
hasnout před září Lunety.
Luneto krásná,
má světla paní
hvězdo má jasná,
jen jediné mám přání.
K nohám ti padám,
srdce láskou puká,
o tvůj doprovod žádám,
nenajdeš lepšího kluka.
Luneto krásná,
má hvězdo jasná,
Patříme k sobě,
Ty ke mně.
Já k tobě.
Hvězda vykoukla z okna.
"To bylo nádherné" spustila Luneta. "Tvou nabídku přijímám!"
"Tak to ne!" Rozkřikl se Arlot v doprovodu Carlose a dalších chlápků.
"Luneta de se mnou!"
"Jak jsi právě slyšel, přijala mou nabídku." opáčil Marcelo.
Najednou si však uvědomil, jak moc podezřele zde zavání pach alkoholu. Byli na mol. Všichni opití. Jejich chůze byla klopýtavá.
"Uklidni se Arlote!" snažil se ho chlácholit. "Běž radši spát. Budeš mít kocovinu jako trám a oslavy si neužiješ. Vrať se raději domů"
"Cožšče?! Dooooo..mn..ů?" plantal Artlot a kymácel se ze strany na stranu.
Najednou se do toho vložil Carlos. "Tvrdil, žše jjisi muu přžebral žšivotní lásžku." Škytl si. "Já móóc dobřže vím, jaké to je. Takžře si to s tebou jdeme vyřšídit!" rozhodil ruce a ukázal na opilé chlápky za sebou.
Jeden držel rozštípnutou láhev od vína, jiný klacek, další laťku z plotu a Arlot měl v ruce kord, který sotva udržel.
I pustili se všichni do zmatené rvačky. Mlátili do sebe hlava nehlava, jeden do druhého.
Luneta se na to nemohla dál dívat. To kvůli ní se prali. Arlot, Marcelo a další dva leželi na zemi a kolem nich se pomalu začala stékat červená louže. Zbytek se kymácel okolo a máchal rukama do všech směrů.
"Panebože, co jsem to způsobila" Rozbrečela se Luneta, panicky popadla nůž, který ležel na stole vedle bochníku chleba, a vrazila si jej do srdce.
Zář z ní naprosto vymizela, a tak paní světla uhasla nadobro. Její tělo se proměnilo v černý hvězdný prach, který se rozplynul při prvním slunečním paprsku.
"Bláhová to hvězda"
Amanda
Prosím ťa, hlasneš za Noemi? http://mykony.blog.cz/1308/1-kolo-vs
_
Krásne :O máš naozaj veľký talent :)