Zdravím vás,
tak jsem se konečně dostala ke svému prvnímu SPS. Tématem byly prázdniny.
Upozornění- Článek je opět v depresivním naladění!
Poslední prázdniny
Byl poslední školní den a všechny děti, následovány učiteli utíkali ze školy. Jenom já ne, kráčela jsem pomalu po chodníku a rozhlížela se. V ruce jsem nesla dva papíry s vysvědčením.
Pomalu se blížila k zastávce, kde vyčkávala na autobus.
Když autobus ohlásil zastávku, vystoupila a rozešla se se skloněnou hlavou doleva. Pomalu, ale jistě se rozešla k jezdícím dveřím. Šla dále do 4. patra a věděla přesně, jaké dveře z tisíců otevřít. Lehkými krůčky přistoupila k posteli a usedla na svou stoličku. Uchopila chladnou ruku a pevně ji stiskla. ,,Ahoj, tak jsem tady zase" ohlásila a položila na stolek druhý papír. Něžně se dívala na její, víčky přikryté oči a hledala jen náznak pohybu. Ne, nic ani jemné zachvění.
Jen tak seděla a čekala na zázrak. Najednou za sebou uslyšela kroky. ,,Tak nějak jsem čekal, že tě tu najdu?!" řekl hrubý hlas. Dívenka je ohlédla na doktora v bílém plášti a zakývala hlavou. Něžně se na ni usmál. ,,Proč se neprobouzí?" otázala se a koukla na něj smutnýma očima. ,, Kóma je zvláštní stav a jen někteří se z něj dostanou. Někdo dříve a někdo později, ale neboj, probudí se." usmál se, ale do smíchu mu nebylo.
Den co den chodila dívka do nemocnice a koukala na útlé tělíčko své nejlepší kamarádky. Předčítala jí, vyprávěla, pouštěla muziku a nosila květiny, ale ležící dívka se ani nehla. Tak se to opakovalo týden za týdnem a dívenka nevěděla co má udělat aby se na ni její kamarádka zase usmála.
Bylo 28. Srpna, když zase vkročila do místnosti, ale ona už tam nebyla. Nikdo tam nebyl. Jen prázdná postel a odpojené přístroje.
Článek má 1575 znaků, což je skoro 11 SMS zpráv.
Vaše Amanda