• DĚKUJI ZA POCHOPENÍ...

Červenec 2012

PPJ - Andělský smích II.

31. července 2012 v 8:00 | Amanda |  Píšu pod jménem
Zdravím vás,
je tady Nearou očekávané pokračování mého téma Andělský smích. Tak si to užijte.

Andělský smích
Ulehla na lůžko a už jen sledovala, jak čarodějnice otáčí přesýpací hodiny. Ponořila se do hlubokého spánku a probudila se v zemi šera. Všude pluly stíny duší, které neznala. Musela jednat rychle. Rozběhla se a rozhlížela na všechny strany. Nikde jej neviděla. Najednou ji přepadla pochybnost. Vážně kvůli němu riskuje svůj život? Co když to nesvede? V hlavě jí pořád zněly její slova: Ubohý cit! Obětuješ se pro lásku? Pošetilost!

Nemohla to dostat z hlavy a jako by jí to sžíralo zevnitř. Proč ho chtěla zachránit? Vykonal tolik zla. Nechtěla na to myslet, ale něco jí nutilo o tom přemýšlet. Co by se stalo, kdyby mě tehdy v útěku s Roliandem chytil. Dokázal by se přemoct a neuposlechnout svého pána. Byl to ďábel a tyran jako jeho pán, jako můj otec. Povzdechla si. Sebevědomí ji opustilo, najednou nevěděla co dál. Jako by zapomněla na vše dobré co vykonal. V hlavě měla jen to zlé a kruté.
Tu se kolem ní něco mihlo a ona zpozorněla. ,,Wylle?!" překvapeně vyjekla.

Wyll jí věnoval jeden, ze svých úsměvů a jako by jí četl myšlenky. ,,Paní, nesmíte to vzdát. Myslete na to dobré. Proč se vzdávate života, který jsem pro vás obětoval?" řekl hvízdavým hlasem. Terien bodlo u srdce. Jak mohla být tak hloupá. S úsměvem na něj kývla a rozběhla se znovu.
Teď ji to tu připadalo povědomé. Věděla kde je a už také věděla kde je Sorgan. Přidala do běhu co jí síly stačily a spěchala k Nar'doxu blíž a blíž. Vběhla do věže a ani se neohlídla, věděla přesně kde je. Postupně vystoupala schody, když se ocitla, před dveřmi svého pokoje. Zadýchaně vpadla do dvěří. Seděl na posteli, která v reálném světě byla růžová, měla barvu šedé jako kámen. Seděl tam a zasněně hleděl na její portrét. Jakmile jí uviděl, rozběhl se jí vztříc. Padli si do náruče a dlouze se políbili.

Když Terien se Sorganem po boku kráčela v uličce k Roliandovi, zamyslela se nad tím, co dokázala. Je k neuvěření, že ji i po smrti Wyll zachránil život a ne jen jí. Možná se jí to jen zdálo, ale to se asi nikdy nedozví. Ale jedno věděla. Wyll byl oddaný přítel a slíbila si, že mu každý den přinese na náhrobní kámen snítku bílých lilií, protože jen díky němu si mohla znovu poslechnout Sorganův hlas a jeho andělský smích.

Konec!!!



Tento článek je věnován tobě ,Nearo, a jen díky tobě došel dobrého konce.
Obrázky jsou tvorbou Michaely Burdové. Více na: http://burdova-michaela.blog.cz/

Vaše Amanda

Jaký je ten správný konec? (anketa)

30. července 2012 v 21:55 | Amanda |  Má slova a jiné info...
Zdravím,
je tady anketa o tom co má každá kniha, film i život. Je to konec. Tentokrát se táži vás: ,,Jaký konec máte nejraději nebo jaký preferujete?"

Týká se hlavně filmů a knih :) (viz anketa o kousek níže)

Vaše Amanda

Slovní fotbal

26. července 2012 v 14:46 | Amanda |  Má slova a jiné info...
Ahojky,
jedna skvělá blogerka, Neilin/Aranis(Neara) na svém blogu zavedla slovní fotbal pro vaše pobavení. Pokud je zájem navštivte její blog: http://aranis-blog.blog.cz/1207/slovni-fotball

Více se dozvíte tam.

Vaše Amanda

PPJ - Andělský smích

26. července 2012 v 9:00 | Amanda |  Píšu pod jménem
Ahojky,
tak je tady další článek k projektu PPJ. Mým tématem byl Andělský smích.
Článek se vztahuje dvěma hlavním hrdinům z Knihy Michaely Burdové, Křišťály moci a to k Sorganovi a Terien. Článek dost vyzrazuje konec KM, tak pro ty kdo knihu ještě nečetl bych nedoporučovala číst ani toto.

Andělský smích
Naposledy se ohlédla a jejich pohled se střetnul. Byla mu velmi vděčná a jeho modré oči jí dodávaly klid a jistotu. Otočila se zpět a jemnými krůčky se přibližovala blíže k chatrči. ,,Reynár" rozkřikla se. ,,Ukaž se mi" její hlas jí skály vracely dlouhou ozvěnou.
Najednou uslyšela skřehotavý smích. ,,Tady jsem princezničko, jen pojď blíže." Terien se odhodlaně vydala vpřed přímo k čarodějnici. Její plavý závoj vlasů za ní zuřivě vlál a její chůze byla sebejistá. Chtěla to udělat. Musela to udělat.
,,Vím moc dobře, proč jsi tady princezničko" zasmála se. ,,Svou oběť znáš, ale nebude to tak jednoduché" řekla lstivě a zašklebila se. ,,Co to mě chceš?" řekla a ruka jí sjela k opasku, kde jí visel měšec. ,,Pche, peníze nepotřebuju" odfrkla si. ,,Ale mám ráda výzvy. První, ti ale musím položit důležitou otázku, proč bych to měla dělat? Chceš ho přivést zpět a co z toho budu mít? Jen vyčerpané síly nic víc." rozkřikla se. ,,Co mi můžeš nabídnout?"

Terien nevěděla co říct. ,,Dobrá, zeptám se ještě jednou. Proč ho chceš přivést zpět?" jako by to už dávno nevěděla pomyslela si Terien a vyhrkla. ,,Miluji ho" její slova se rozezněla v ozvěně. Reynár se rozesmála. ,,Ubohý cit. Jen pro to chceš obětovat svou část duše? Pro lásku? Taková malichernost. Dobrá, pomůžu ti." v Terieniných očích se objevila naděje. ,,Ale" pokračovala. ,,mám podmínku. Jak už jsem řekla, mám ráda výzvy. Ve světě mrtvých je mnoho duší. Pokud najdeš svého milovaného do limitu přesýpacích hodin." pohlédla na hodiny ležící na stolku. ,,Jejich čas je čtvrt hodiny. Do té doby jej musíš najít a dát mu část své duše, pak se oba vrátíte mezi živé. Ale pokud ne, tvá část duše připadne mě a z tebe zbude jen tělesná schránka bez citu." zašklebila se. ,,Přijímáš mou nabídku?" skoro bez rozvahy Terien kývla.
,,Dobrá." věnovala jí jeden ze svých úšklebků.

Pokračování příště...
Vaše Amanda

PPJ - Jeskyně ztracených II.

14. července 2012 v 21:05 | Amanda |  Píšu pod jménem
Zdravím,
tak je tady slibovaná druhá část Jeskyně ztracených. Tak doufám, že nebudete zklamaní.

Jeskyně ztracených II.

Slyšela jen své kroky. Všude kolem ní byla tma. Tak to byl její osud, bloudit v temnotách? Ne! Šla dál a snažila se přivyknout šeru. Bála se? Ano bála, ale ne o sebe. Bála se o bratra. Kde je? Proč neslyším jeho kroky?
Zakřičela jsme do temna. ,,Kde jsi?" hlas se ozval v dlouhé ozvěně. Po tvářích mi začaly stékat slzy. Tak moc jej chtěla najít a zavést ho zpátky domů. Začala panikařit. Křičela a bouchala do stěn jeskyně, kopala všude kolem. Ne, nemohla tomu uvěřit, ztratila ho. Navždy!

Její společností teď byla jen tma. Najednou se před ní zjevilo světlo. Kráčela za ním. Šla dál a dál a dál a.. Když se před ní otevřela velká skalní místnost. Strop a stěny jako by tvořily krystaly křišťálu. A přímo před ní byl překrásný vodopád a malé jezírko. Kapky vody narážely o kameny. Vodopád měl naprosto průzračnou vodu, která vrhala duhu na všechny strany. To už je v nebi?

Ne stále žije. Co je to za místo, kde se to tu vzalo. Pomalu se blížila k vodě jako by ji volala, vše jí tu volala.,, Pojď blíž". A ona šla. Pomalu, ale jistě se blížila k vodě. Jak by jí mohla ublížit? Jen se napije. Ochutná. Jen trošku. Jakmile se konečky prstů dotkla hladiny, voda zavířila. Něco plulo blíž a blíž, ale ona nedokázala pohled od duhové vody odtrhnout.
Tu se před ní vynořila překrásná tvář. Konečně odtrhla oči o vody. Mořská panna se opřela lokty o břeh a svou překrásnou nachovou ploutví dělala jemné vlnky. Vlasy stejné barvy jako ploutev byly pokryty velkými žlutými květy. Měla dlouhé řasy a uhrančivé žluté oči. Byla nádherná. ,, Kdo jsi?" zeptala jsem se. Ukázala své perleťově bíle zoubky v úsměvu. ,, Napij se" řekla sametovým hlasem. Opatrně jsem ponořila ruku pod hladinu. Pomalu se blížila k ústům. Mořská víla jako by čekala, až se napije. Pořád ji sledovala žlutýma očima. Přiložila naplněné dlaně k ústům. Voda byla osvěžující. Zeptala jsem se ještě jednou. ,, Kdo jsi" ale z jejích úst nevyšla ani hláska. Zkusila to znovu. Nic. V tu chvíli na zápěstí ucítila sevření. Krásná mořská panna už nebyla tak milá a přívětivá. V jejích očích zaplál oheň. Úsměv se zkřivil v úšklebku. Táhla ji do vody. Je s ní konec. Byla po pás ve vodě. Křičela o pomoc. Nikdo ji neslyšel. Ani ona sama se neslyšela. Ticho...

Tak doufám, že se to líbilo, i když konec není šťatný, ale i tak to občas bývá.

Amanda

PPJ - Myslet znamená houby vědět

11. července 2012 v 16:31 | Amanda |  Píšu pod jménem
Zdravím vás,
tak je tu můj další článek z projektu PPJ. Mé téma znělo: Myslet znamená houby vědět.

Tak abych to nějak uvedla.Slyšeli jste někdy o knize Šarlotina pavučinka? Ne?
Tato kniha byla i zfilmována (pod stejným názvem). Příběh vypráví o jednom neskonalém přátelství. Prasátka Wilbura a Pavoučice Šarloty. Četla jsem to hodně dávno, ale i tak jsem si vzpomněla na jednu příhodu, která se k tomu velmi hodí.


Myslet znamená houby vědět...

,,Šarloto."ozvalo se prasátko nesměle
,,Ano Wilbure?"
,,Jak se vyrábí pavučina?"
,,To je těžká otázka" odpověděla Šarlota a spustila se dolů, blíže k Wilburovi
,,Musíš mít vlákno" řekla po chvíli.
,,Vlákno?" odpověděl zvídavě Wilbur.
,,Ano, ten bílý provázek" vřele se na něj usmála.
,, Ahááá" odvětil Wilbur

,, Templetne, nemáš náhodou nějaký kus provázku?" Z pod koryta vykoukla velká hnědá krysa. ,,Jo, počkej chvíli." řekl Templeton a zalezl zpátky. Když vylézal ven držel v tlamičce konec možná kdysi bílého provázku.
,,Díky" řekl Wilbur a pokývl na krysu, která si zase pohodlně vlezla do jámy.
,, Co teď Šarloto?" podíval se do jejích osmi očí.
,, Dobře, přivážu ti provázek k ocásku. Potom si musíš najít nejvyšší bod a spustit vlákno." navigovala. Wilbur se vyškrábal na tu nejvyšší hromádku hnoje a rozběhl se dolů. S žuchnutím dopadl na zem a Šarlota se rozesmála.
,, Jsi v pořádku?" zeptala se.
,,Jo" odpověděl naštvaně Wilbur.,,Ale já to dokážu, uvidíš!" trval si na svém.
,,Budu se těšit" pousmála se a začala se věnovat opravě své pavučiny.
Když sebou už počtvrté Wilbur praštil o zem rozhodl se, že to vzdá.
,, Nejde mi to." oznámil. ,, Myslel jsem, že to nemůže být tak těžké." Šarlota se k němu spustila.
,, Ty nepotřebuješ pavučiny Wilbure. Lidé ti jídlo přinesou až pod nos, nemusíš lovit." řekla a usmála se.
,, Šarloto, ty jsi tak šikovná. Máš překrásnou pavučinu," pochválil
,,Děkuji" odvětila Šarlota.


Tak doufám, že se vám to líbilo, i když poenta nebyla vymyšlena mnou.

Vaše Amanda

PPJ - Pohledy do tmy

10. července 2012 v 23:01 | Amanda |  Píšu pod jménem
Ahojky,
tentokrát jsem téma ukradla Parale. Téma znělo Pohledy do tmy. Tak doufám, že se bude líbit i když má stejně tragický konec jako mé předchozí články.
Tak tady je:

Pohledy do tmy
Rychlým krokem kráčela krásně zdobenou chodbou a za sebou uslyšela. ,,Zrádkyně!!!" věděla, že ji to jen tak neprojde.

Rozběhla se, co jí nohy stačily. ,,Stráže!" ozval se znovu ten hlas.,, Nesmí uniknout" křičel za ní. ,,Pojď ke mně ty malá MRCHO!". Dívka cítila, že jí docházejí síly a že dlouho běžet nevydrží. Překrásné rudé šaty se jí v rytmu běhu vlnily jako rozbouřené moře. Blížila se ke schodišti a v hlavě viděla plán hradu. Musí se odtud dostat a to rychle, protože jestli mě chytí...nechtěla na to ani pomyslet.

Seběhla schodiště. Najednou před sebou měla tu část hradu, kterou neznala. Doleva nebo poprava. Tohle rozhodnutí by jí mohlo zachránit život, stejně jako jí ho vzít. Uslyšela blížící se kroky. To rozhodlo, vydala se doleva.
Běžela a každé ťuknutí jejího podpatku se rozléhalo chodbou. Byla unavená a nohy ji bolely čím dál víc. Venku už se stmívalo a její obličej zalila červená barva slunečního svitu. Rozhodla se, že se tu schová a pohlédla na sochu nějakého pána na koni, stojící ho v rohu. Zalezla si co nejvíce za něj a doufala, že dříve než začnou prohledávat tuhle chodbu, tak se setmí. Při světle pochodní nebude snadné ji zpozorovat a ona dostane šanci na únik.

Čekala, vyčkávala a stále se nic nedělo, že by to vzdali. Ne tomu nevěřím, určitě mě hledají.
Slunce zapadlo a na hrad padla tma. Ta tma, na kterou čekala minutu za minutou. Teď nastala její chvíle. Pomalu se vyplazila z po za sochy a pomalu se rozhlížela kolem. Vydala se pomalu ke dveřím, které vedly k poslednímu schodišti. Pak se stačilo jen dostat přes hlavní bránu a je venku. Pomalu scházela. Když před sebou uviděla prázdnou chodbu, rozběhla se k nádvoří. Ve středu se tyčila překrásná mramorová fontána ve tvaru obří mušle. Pomalu se plížila. Pak uviděla největší překážku.

Velká brána. Nemohla tomu uvěřit, byla pootevřená. Rozběhla se. Najednou ji to došlo, jak mohla být tak naivní, tak hloupá, tak nepozorná. Všechno to šlo nějak snadno, ale už bylo pozdě. Stráže ji drželi v pevném sevření a táhli ji zpět. Teď věděla, že ji čeká jistá smrt. Oči se jí zavíraly. Zbývalo ji jenom čekat, než to přijde, než ji zabije. Z posledních sil zvedla hlavu a viděla jeho škodolibý úšklebek. Pak jí zbývaly jen pohledy do tmy.

Dodatek:
Té tmy, na kterou čekala minutu za minutou. Té tmy, která se stala její zkázou.


Za koncem měla být ještě tahle věta, ale připadalo mi, že to kazí efekt.
Vaše Amanda

PPJ - Jeskyně ztracených (téma Majkeliny)

9. července 2012 v 16:30 | Amanda |  Píšu pod jménem
Zdravím vás,
protože jsem měla nějakou fantazmagorickou chvíli, napsala jsem článek na téma Majkeliny(projekt PPJ), které bylo původně Jeskyně ztracených přání. Jenže jsem si to pozměnila na Jeskyně ztracených.
Tak doufám, že se bude líbit :)

Jeskyně ztracených
Každý s ní chtěl vyjít jako vítěz, jako ten, který vyšel z jeskyně. Zatím se to nikomu nepodařilo. Někteří říkají, že se v té jeskyni nachází velké bohatství, jiní tvrdí, že se tam ukrývá pramen mládí, voda krásy či jiné zázraky. Nikdo se z ní ale nevrátil.
Každý den to někdo zkusí a já sleduji, jak s koncem dne ztrácí naději na návrat. Jak může být někdo tak hloupý? Proč tam sakra lezou, když se nikdy nevrátí?! Kolik lidí už tam přišlo o život. Je pravda, že ta nezkrotná zvědavost, co se v jeskyni nachází je neúprosná, ale za jakou cenu?!

Byl to ten osudný den. Můj bratr se rozhodl vejít do tmy oné zkázy. Nemohla jsem tomu uvěřit. Proč? Ptala jsem se ho. ,,Já to zvládnu, vrátím se!" konejšil mě tím svým hlasem, který jsem měla tak ráda. Který mě každé ráno vítal, ten hlas co mě vždy pobavil vtipem, když mi bylo smutno. Nemohla jsem dovolit, aby tam šel. Ale on kráčel stále dál, hlouběji do lesa.

Dobíhala jsem ho a prosila jej, ať mě neopouští. Usmál se na mě a požádal mě, abych na něj počkala doma.
Doma, jak to myslí?! Když už jej nepřesvědčím, aby tam nechodil, tak mi může dovolit, abych ho doprovodila a užila si ty poslední chvíle s ním. Po tváři mi sklouzávaly prameny slz. Otočila jsem se a rozběhla se domů, ale to nebyl můj úmysl.

Jakmile ztratil pozornost, vrátila jsem se a schovala se za nebližší strom. Pak jsem spatřila ten důvod. On tam nechtěl jít pro peníze ani pro vodu mládí, či jiné bohatství. Šel tam kvůli ní. Stála před jeskyní a sladce se usmívala. V jejím úsměvu bylo však něco škodolibého a vyzývavého. Nenáviděla jsem ji. Tak strašně jsem ji nesnášela, ale můj nebohý bratr ji miloval. Tahle slepá láska jej zabije. Copak nechápe, že jí baví, když pro ni ostatní umírají. Byla krásná, to nikdo nemohl popřít, ale tak krutá a ledová. Dlouhé jemně vlnité havraní vlasy jí vlály jako závoj. Měla uhrančivé modré oči a dokonalou postavu. Čekala tam na něj a vychutnávala si každý jeho krok blíže k jeskyni. Přivítala se sním dlouhým polibkem.

,,Počkám tady, než se vrátíš, tak mi dokážeš svou lásku ke mě. Pak už budu jenom tvoje." řekla a stále se usmívala.
Potom už jsem jenom viděla bratrova záda mizející ve tmě. Najednou odešla. Otočila se na podpatku a odkráčela pryč. Padla jsem na kolena, skryla oči do dlaní. Nijak jsem nedokázala své slzy zastavit, věděla jsem, že se nevrátí a ona to věděla taky.
Nikdo už mi nezbýval. Nemám přátele a teď už ani rodinu.,, Co můžu ztratit?" řekla jsem si nahlas a rozběhla se za ním do temné jeskyně smířená se smrtí.

Co si myslíte, že bylo v jeskyni ztracených?

Amanda

PPJ - Asfadelová louka

8. července 2012 v 13:16 | Amanda |  Píšu pod jménem
Zdravím vás,
tak je tady první článek z projektu PPJ.

Mým tématem byla Asfodelová louka. Podle řecké mytologie: Duchové mrtvých se do Hádovy říše dostávaly temnými propastmi. Když se dostal před Hádův trůn, byl souzen podle svého života na zemi. Jen málokdo se dostal do Elýsia, země blahobytu. Pro ty špatné čekalo náručí Tartaru, země utrpení. Ti, které nebylo možné rozsoudit, byli posláni na Asfadelovou louku.

Takhle nějak jsi to nejspíš představuji.


Asfodelová louka
Mohla to být hodina, den, týden, rok nebo staletí. Ztratila jsem pojem o čase a veškerém bytí. Jen tu tak bloudím. Nepocítila jsem hlad ani žízeň. Nepocítila jsem nic.

Bezcitnost. Ztrácím se sama v sobě. Nemám bolesti, strasti, ale ani radosti, lásky. Je to horší než smrt, je to mučení, které nemá konce.
Samota. Tíží mě jako kámen, není tu nikdo, s nímž bych prohodila slovo. Kolem mě víří šedé stíny, ale já v nic nevidím hrozbu, ale ani přátele. Jen bytosti.
Nevědomost. Nemám ponětí, kdo jsem a kdo jsem byla předtím. Byla jsem? Každá má myšlenka má za koncem otazník. Kde jsem? Proč tu jsem?
Kráčím sama. Nic necítím, nic nevím, nic nevnímám, nic neznám.
Co je vlastně nic?


Tak, není to zrovna moc pozitivní....
Vaše Amanda

Píšu pod jménem (projekt)

7. července 2012 v 12:00 | Amanda |  Soutěže/Projekty
Zdravím vás,
je tady projekt PPJ, aneb Píšu pod jménem, který pořádá jedna skvělá pisatelka. Říká si Majkelina a ZDE můžete navštívit její blog.

Projekt Píšu pod jménem je jednoduchý. V čem spočívá?
Každý týden prázdnin můžete navštívit její blog a vybrat si téma podle písmene ve svém jméně.
Postupně tak můžete napsat články na různá témata.

Přihlášky na jejím blogu (http://majkelina.webnode.cz/)

Těším se na nové články a příspěvky,

Amanda